Zápis ze Šumavy psaný Osudem (=Kučkou ;o)

Tak. Vzhledem k tomu, že jinak se k tomu nikdo nedokopal, jsem se chopila papíru, pera, diáře, denníku a svých chabých vzpomínek, abych se pokusila zvěčnit své dojmy z loňské Šumavy.

Vyrazily jsme v pátek 26. srpna z Vodňan. Já osobně jsem se až na nádraží dozvěděla, kam vlastně jedeme... V původním složení (Plamínek, Světluška, Terka, Zuzka a já) se nám povedlo docestovat na místo určení - do Rudy. Původní cíl - vylézt na Velký Javor -jsme, vzhledem k času, váze bagáže a předpokládanému převýšení takticky změnily. Nechali jsem Javor, ať se nám zlomyslně šklebí za zády, a daly si krátký okruh kolem jezer. Jako rozjezd to vůbec nebylo špatné.

Jezera byla krásná, túristi moc nezlobili... Osvěčil se energy mix přinesený Světluškou - odporně ulepená směs ovesných vloček, medu, cukru a sušeného ovoce. Padalo to do nás takovou rychlostí, že málem nezbylo na další, náročnější dny.

Přespávalo se poblíž startovní čáry u Rudy.

Dojmy z rána: zima, špína v botách, spal se mnou nějaký neodbytný kořen. Zkrátka překrásné prázdninové probuzení. Z čirého furiantství jsme ten den ušly asi 30 km. (Trasa Debrník - Laka - Ždánidla - Gsenget - Poledník - Javoří Pila - Modrava). Prostě nahoru a dolů, to se nám to kulhalo... Což nemyslím jako básnický prostředek pro zaujetí čtenáře, ale jako krutou realitu. Plamínkovy nové a moje sice starší, ale výjimečně zlomyslné pohorky předvedly, co dovedou. Večer už se Plamínek pohybovala jen silou vůle. Na zahnání bolesti a hladu jsme si tedy ten večer dopřály večeři v restauraci na Modravě (obsluha mírná, ceny rychlé - né, to nemyslím vážně, Sašo ). Naši druhou, neméně kouzelnou noc, jsme trávili ve svahu nad silnicí a mezi třemi polesími. Ráno se nám povedlo vyskočit z pelíšků rychle - on strach z pěkně mastné pokuty je jako motivace docela fajn. Utekly jsme z nocležiště a po chvilce se zastavily na výrobu snídaně a ošetření puchýřů. (Ten trik s prošitím je opravdu docela funkční.)

Po krátkém hrdinném pokusu pokračovat v cestě s námi to Plamínek zabalila, předala nám zásoby (jíídlóó!), svezla se s námi na Kvildu a vyrazila domů se slibem, že se k nám připojí na Srubáči.

My z Kvildy vyrazili směrem na prameny Vltavy, Bučinu a přes Knížecí Pláně do Strážného. V Strážném jsme chtěly přespat, každé z nás se hlásila alespoň jedna část těla o zdravotní dovolenou, ale ať jsme koukaly, jak jsme koukaly, nic než vietnamské stánky, restauraci a lehké děvy jsme nezahlédly. Naštěstí naše zoufalé uštvané ksichtíky přilákaly pána posléze paní, která nám udělala čaj a pak nás dokonce dovezla autem do kempu na Soumarský most. Pohádka! Do těch domů s červenými lucerničkami se nám jít prosit o nocleh jaksi nechtělo...

Abychom to neměly tak jednoduché, bloudily jsme chvíli po nesprávné straně řeky. Ono se řekne Soumarský most, ale kde ten most, neřád, byl, když jsme toužebně koukaly na oheň v kempu na opačném břehu?! Naši strážní andělé ale opět zapracovali - poslali nám do cesty vodáka. Ten nás pozval na čaj do hospůdky a pak nás zavedl do kempu. Spánek byl tu noc opravdu zasloužený.

Ráno jsme nasvištěly k vlaku, z vlaku pak na Srubáč. Byla jsem okouzlena! Už chápu proč o něm holky tak básnily. Je to tam sqělé. Nejsilnější dojem ve mě zanechal kaditrůn - je z něj krásný výhled na okolí a umývárně v odporně ledovém, ale čistém potoce.

Zbytek nám vyměřeného času jsme se placatily okolo Srubáče, hrály DrD, poklidily, papaly a oštřovaly si rány.

Souhrné dojmy z celé Šumavy: Takové pětidenní akce bych opakovala minimálně 60 - 61 krát ročně

HLÁŠKY:
28.8.2005 v 15:05: "Co s odpadkama?" "Já bych je přivázala na bágl. Třeba nějakýmu Němci."
"Berušky taky koušou." "Berušky jsou svině."
17:27: Lucka s nohama na stole a totálně tupým výrazem prohlásila: "Jsem zrovna intelektuálně na výši!"
A pozor na brusinky!